Rackovo srdce

vyprav13
Uprostřed moře na útesu ostrova žil racek. Byl šťastný a spokojený. Když zahlédl stříbrný záblesk ryby, rychle se vrhal do vln. Jednou v noci se zvedla bouře a mezi bleskem a hromem vichřice racka mrštila na skálu a on si zlomil křídlo. Už nemohl létat. Slunce ho přestalo hřát, měsíc mu přestal svítit. Celé noci a dny seděl se zavřenýma očima a nehýbal se.
Jednoho rána přirazil k útesu rybář, všiml si napůl mrtvého ptáka, a večer ho odvezl k sobě domů. Rozdělil se s ním o nalovené rybky. Na jeho dvorku už žila kulhavá kočka a skoro slepý pes. Mezi zvířaty, stejně nešťastnými jako on, se racek postupně zotavoval, ale stále zůstával smutný. Rybář chápal jeho smutek a rozhodl se vzít racka s sebou, až pojede chytat ryby. Rackovy oči oživly, rozčileně přecházel po člunu sem a tam, vydával křik, jako by zdravil známá místa. Na jeho volání odpovídali jiní rackové, přilétali k člunu. Při západu slunce rybář ukončil lov a vydal se k domovu. Racek se smutný vracel s ním. Po večeři si rybář sedl na zápraží, zapálil si dýmku. Po chvilce k němu přišel racek a k nohám mu položil malý růžový kamínek, který našel na mořském břehu. Po každé cestě na moře racek večer pokládal k nohám rybáře tu pírko, větvičku nebo mušličku. Rybář pochopil, že je to dík za to, že racka vozí podívat se na moře, na nebe. Cítil ve svém srdci radost. Na nebi vyšel měsíc, ozářil rybářův domek, maličké hospodářství, kde spokojeně spal starý rybář, poloslepý pes, kulhavá kočka a racek.

Francesco Bentivogli, Itálie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *