Dráček

vyprav6
V malém dračím království, Drakonii, žila dračí rodinka: maminka Rozálie, tatínek Julius a kluk Dudek. Všichni dráčkovi říkali něžně Dudla. Zejména, když plakal dračí slzy, veliké jako slzy krokodýlí. Nikdo nevěděl, proč vlastně Dudla pláče.
„Ubohý Dudla,” starala se maminka. „Proč pořád pláče?”
„Je prostě ubrečenec,” bručel otec. „Příliš jsi ho rozmazlila. Nemá žádný důvod a brečí jak želva.” Ve skutečnosti i on litoval Dudlu, ale nechtěl, aby to někdo věděl. Myslel si, že lítost se pro draka nehodí.
K Dudlovi přicházeli a radili sousedé, přátelé, známí. Přišel i král Drakonie, Gordon První: ”Dudla dělá svými slzami starosti všem drakům v zemi. Musíme s tím něco udělat. Odnesu ho do své královské jeskyně, ať ho vyšetří lékaři ze sousedních zemí,” řekl.
Rodiče souhlasili. Třeba budou mít cizí doktoři úspěch a najdou nejen příčinu, ale i lék proti dračímu pláči.
Když se u dráčka sešla lékařská rada, Dudla, oči plné slz, čekal, co se bude dít. Lékaři ho vyšetřili a odešli se poradit do vedlejší jeskyně. Dudla zůstal sám a už se zas se málem rozplakal, když zaslechl slaboučký hlásek: „Hej, ty!” Rozhlédl se, ale nikoho neviděl. „Ty mě nevidíš?” ozval se znovu hlásek. „Haló, Dudlo, tady,” pokračoval.
„Kdo jsi?” zeptal se Dudla, když vedle sebe uviděl malou dračí holčičku. Nebyla to obyčejná dračí holčička. Byla tak trochu jiná.
„Jsem dobrá dračí víla, pomáhám malým dráčkům, kteří mají nějaká trápení. Proč ty pořád brečíš?” zajímala se Gula, tak se víla jmenovala. „Já … ne … vím …“, zavzlykal Dudla.
„Podívej, dám ti přítele, ten ti pomůže vždycky, když ti bude nedobře,” řekla Gula. „Přítele? Ukaž mi ho, kde je?” projevil Dudla zájem. Ale když uviděl ve své ruce maličký gumový předmět na kolečku z plastu, zesmutněl. „Tohle má být přítel na moje smutky?” zapochyboval a zase se chtěl rozbrečet.
”Právě on! Zkus, jak to funguje!” povzbuzovala ho Gula.
„Jak to mám zkusit?” nevěděl Dudla.
„Dej to do pusy a saj!”
Dudla opatrně, s nedůvěrou vložil malý gumový předmět do své dračí tlamičky a jeho oči se rozzářily.
„Dobrý přítel, ne?” usmála se Gula.
„Výborný! Teď se cítím dobře,” řekl Dudla s dudlíkem v puse.
„To je jeho úkol. Teď už musím letět, čekají na mne další dráčci,” loučila se Gula a byla pryč.
Když se vrátila lékařská rada, zůstali lékaři stát s otevřenými ústy. Dudla si spokojeně dudá a je bez slz! „Jak je to možné?”
Od té doby bez příčiny neplakal, vždy měl u sebe svého přítele, nejlepšího přítele, dudlíka.

Katka Morkesová, Česká republika

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *