Esperanto je nejrozšířenějším mezinárodním jazykem,
který před více jak 100 lety vytvořil polský lékař
Ludvík Lazar Zamenhof.
Jeho záměrem bylo vytvořit snadno naučitelný neutrální jazyk,
vhodný pro použití v mezinárodní komunikaci.
Na světě jím mluví odhadem 100 000 až 2 000 000 lidí.
V současnosti je esperanto využíváno pro účely cestování,
dopisování, mezinárodních setkání a kulturních výměn, kongresů,
vědeckých diskuzí, původní i překladové literatury,
divadla a kina, hudby, tištěného i
internetového zpravodajství,
rozhlasového a televizního vysílání.

Mladý přítel JUNA AMIKO
je časopis pro začátečníky i studenty esperanta.
Časopis má své čtenáře v padesáti zemích světa.
Na stránkách časopisu mladí lidé nacházejí krátké zábavné příběhy,
pohádky, povídky, básně aj. psané v esperantu.
Mladoboleslavská esperantistka Jindřiška Drahotová
pro vás několik pohádek přeložila do češtiny.

Legenda vypráví o odvážném mladíkovi, kterého obdivoval a miloval jeho kmen, a proto se stal moudrým náčelníkem svého lidu. Všichni mu předpovídali nesmrtelnost a věčný život.
I náčelník však měl nepřítele, ten také chtěl být obdivován, všemi uznáván. Chtěl být náčelníkem, ale dva náčelníci současně být nemohli. Jednoho dne si počíhal v lese, vystřelil šíp z luku a náčelník spadl se zakrvavělou hrudí do zelené trávy, kterou ozařovalo zářící slunce.
Když lidé našli svého náčelníka, nebyl už člověkem, kterého znali. Změnil se v krásného, zářivého ptáka. Barvu mu dala zelená tráva, na kterou spadl. Na prsou peří rudé jak krev, která vystříkla z rány. Dlouhý ocas měl barvu zlatého kosatce, dar slunce, které ten den zářilo.

Tak Kičeové vyprávějí o vzniku ptáka quetzala*. Od toho dne je kvesal symbolem země, je znázorněn na erbu a penězích Guatemaly.

Jozefo de J. Campos Pacheco, Kuba

*Quetzal (čtěte kecal), neboli kvesal, jak zní jeho český název.

Na břehu malého jezera stála krásná, rovná bříza, obklopená mnoha listnatými stromy. Jednoho dne vznikl ve vodě nový život. Přistěhovala se bobří rodina. Bobři jsou velmi pracovití tvorové. Celé noci staví hráze a hrady. K tomu potřebují dřevo. Hodně dřeva. Jeden strom po druhém se stávaly jejich obětí. A došlo i na břízu. Velký bobr se chystal zahryznout, když:
„Prosím, prosím” zanaříkala bříza. „Nech mě žít, jednoho dne se ti odvděčím. ”To je směšné,” zareagoval bobr, „ty mi jednou pomůžeš? Ty, která se nemůže ani pohnout, jak ty bys mi mohla pomoci? Ale že jsi opravdu krásná, tak slibuji, že tě ušetříme.”
Uplynulo několik let, bříza byla větší a krásnější. Bobr zestárl a zeslábl. Časně ráno přišli k jezeru lovci lovit bobry. Všichni bobři se rychle schovali. Jen ten starý už nebyl tak mrštný. Lovec zamířil a chystal se zmáčknout spoušť. Bobr ho požádal: „Drahý lovče, prosím tě, nechej mě žít!”
Lovec se zasmál: „Bobře, já se živím lovem; musím tě zabít”, a zamířil, v tom mu na rameno spadla větvička ze stromu a on netrefil. Bobr pochopil, že bříza mu zachránila život a než lovec znovu nabil pušku, už byl schovaný v bezpečném úkrytu.

Georg Schindler, Německo