Esperanto je nejrozšířenějším mezinárodním jazykem,
který před více jak 100 lety vytvořil polský lékař
Ludvík Lazar Zamenhof.
Jeho záměrem bylo vytvořit snadno naučitelný neutrální jazyk,
vhodný pro použití v mezinárodní komunikaci.
Na světě jím mluví odhadem 100 000 až 2 000 000 lidí.
V současnosti je esperanto využíváno pro účely cestování,
dopisování, mezinárodních setkání a kulturních výměn, kongresů,
vědeckých diskuzí, původní i překladové literatury,
divadla a kina, hudby, tištěného i
internetového zpravodajství,
rozhlasového a televizního vysílání.

Mladý přítel JUNA AMIKO
je časopis pro začátečníky i studenty esperanta.
Časopis má své čtenáře v padesáti zemích světa.
Na stránkách časopisu mladí lidé nacházejí krátké zábavné příběhy,
pohádky, povídky, básně aj. psané v esperantu.
Mladoboleslavská esperantistka Jindřiška Drahotová
pro vás několik pohádek přeložila do češtiny.

Legenda vypráví o odvážném mladíkovi, kterého obdivoval a miloval jeho kmen, a proto se stal moudrým náčelníkem svého lidu. Všichni mu předpovídali nesmrtelnost a věčný život.
I náčelník však měl nepřítele, ten také chtěl být obdivován, všemi uznáván. Chtěl být náčelníkem, ale dva náčelníci současně být nemohli. Jednoho dne si počíhal v lese, vystřelil šíp z luku a náčelník spadl se zakrvavělou hrudí do zelené trávy, kterou ozařovalo zářící slunce.
Když lidé našli svého náčelníka, nebyl už člověkem, kterého znali. Změnil se v krásného, zářivého ptáka. Barvu mu dala zelená tráva, na kterou spadl. Na prsou peří rudé jak krev, která vystříkla z rány. Dlouhý ocas měl barvu zlatého kosatce, dar slunce, které ten den zářilo.

Tak Kičeové vyprávějí o vzniku ptáka quetzala*. Od toho dne je kvesal symbolem země, je znázorněn na erbu a penězích Guatemaly.

Jozefo de J. Campos Pacheco, Kuba

*Quetzal (čtěte kecal), neboli kvesal, jak zní jeho český název.

Na břehu malého jezera stála krásná, rovná bříza, obklopená mnoha listnatými stromy. Jednoho dne vznikl ve vodě nový život. Přistěhovala se bobří rodina. Bobři jsou velmi pracovití tvorové. Celé noci staví hráze a hrady. K tomu potřebují dřevo. Hodně dřeva. Jeden strom po druhém se stávaly jejich obětí. A došlo i na břízu. Velký bobr se chystal zahryznout, když:
„Prosím, prosím” zanaříkala bříza. „Nech mě žít, jednoho dne se ti odvděčím. ”To je směšné,” zareagoval bobr, „ty mi jednou pomůžeš? Ty, která se nemůže ani pohnout, jak ty bys mi mohla pomoci? Ale že jsi opravdu krásná, tak slibuji, že tě ušetříme.”
Uplynulo několik let, bříza byla větší a krásnější. Bobr zestárl a zeslábl. Časně ráno přišli k jezeru lovci lovit bobry. Všichni bobři se rychle schovali. Jen ten starý už nebyl tak mrštný. Lovec zamířil a chystal se zmáčknout spoušť. Bobr ho požádal: „Drahý lovče, prosím tě, nechej mě žít!”
Lovec se zasmál: „Bobře, já se živím lovem; musím tě zabít”, a zamířil, v tom mu na rameno spadla větvička ze stromu a on netrefil. Bobr pochopil, že bříza mu zachránila život a než lovec znovu nabil pušku, už byl schovaný v bezpečném úkrytu.

Georg Schindler, Německo

V malém dračím království, Drakonii, žila dračí rodinka: maminka Rozálie, tatínek Julius a kluk Dudek. Všichni dráčkovi říkali něžně Dudla. Zejména, když plakal dračí slzy, veliké jako slzy krokodýlí. Nikdo nevěděl, proč vlastně Dudla pláče.
„Ubohý Dudla,” starala se maminka. „Proč pořád pláče?”
„Je prostě ubrečenec,” bručel otec. „Příliš jsi ho rozmazlila. Nemá žádný důvod a brečí jak želva.” Ve skutečnosti i on litoval Dudlu, ale nechtěl, aby to někdo věděl. Myslel si, že lítost se pro draka nehodí.
K Dudlovi přicházeli a radili sousedé, přátelé, známí. Přišel i král Drakonie, Gordon První: ”Dudla dělá svými slzami starosti všem drakům v zemi. Musíme s tím něco udělat. Odnesu ho do své královské jeskyně, ať ho vyšetří lékaři ze sousedních zemí,” řekl.
Rodiče souhlasili. Třeba budou mít cizí doktoři úspěch a najdou nejen příčinu, ale i lék proti dračímu pláči.
Když se u dráčka sešla lékařská rada, Dudla, oči plné slz, čekal, co se bude dít. Lékaři ho vyšetřili a odešli se poradit do vedlejší jeskyně. Dudla zůstal sám a už se zas se málem rozplakal, když zaslechl slaboučký hlásek: „Hej, ty!” Rozhlédl se, ale nikoho neviděl. „Ty mě nevidíš?” ozval se znovu hlásek. „Haló, Dudlo, tady,” pokračoval.
„Kdo jsi?” zeptal se Dudla, když vedle sebe uviděl malou dračí holčičku. Nebyla to obyčejná dračí holčička. Byla tak trochu jiná.
„Jsem dobrá dračí víla, pomáhám malým dráčkům, kteří mají nějaká trápení. Proč ty pořád brečíš?” zajímala se Gula, tak se víla jmenovala. „Já … ne … vím …“, zavzlykal Dudla.
„Podívej, dám ti přítele, ten ti pomůže vždycky, když ti bude nedobře,” řekla Gula. „Přítele? Ukaž mi ho, kde je?” projevil Dudla zájem. Ale když uviděl ve své ruce maličký gumový předmět na kolečku z plastu, zesmutněl. „Tohle má být přítel na moje smutky?” zapochyboval a zase se chtěl rozbrečet.
”Právě on! Zkus, jak to funguje!” povzbuzovala ho Gula.
„Jak to mám zkusit?” nevěděl Dudla.
„Dej to do pusy a saj!”
Dudla opatrně, s nedůvěrou vložil malý gumový předmět do své dračí tlamičky a jeho oči se rozzářily.
„Dobrý přítel, ne?” usmála se Gula.
„Výborný! Teď se cítím dobře,” řekl Dudla s dudlíkem v puse.
„To je jeho úkol. Teď už musím letět, čekají na mne další dráčci,” loučila se Gula a byla pryč.
Když se vrátila lékařská rada, zůstali lékaři stát s otevřenými ústy. Dudla si spokojeně dudá a je bez slz! „Jak je to možné?”
Od té doby bez příčiny neplakal, vždy měl u sebe svého přítele, nejlepšího přítele, dudlíka.

Katka Morkesová, Česká republika

Vypráví se, že Luna poprosila maminku, že když všichni pozemšťané nosí šaty, i ona by je chtěla mít.
„Dobře, dceruško,” odpověděla maminka, „zítra společně navštívíme švadlenu, ať ti ušije šaty.”
Druhý den spolu zašly za nejšikovnější švadlenou na Zemi. Ta Luně vzala míry a pozvala ji za sedm dní na zkoušku. Za sedm dní si Luna zkoušela šaty a ony byly malé.
„Co se stalo? Že bych se spletla?” podivila se švadlena a znovu Lunu přeměřila, znovu poprosila, ať Luna přijde za sedm dní. Luna přišla a ani tentokrát šaty neseděly.
„Zase jsem se spletla,” nevěřícně řekla švadlena a znovu, opravdu pozorně, Luně vzala míry a znovu ji požádala o sedm dní.
Švadlena začala rychle pracovat. Pozdě v noci, už skoro končila, když se podívala na oblohu a uviděla Lunu v úplňku. Pochopila, že je zbytečné Luně zkoušet šaty. „Už vím, proč ti šaty nesedí. Jednou jsi jak tenký banán, čtvrteční, za pár dní poloviční, později kulatá jako míč.” A proto Luna nikdy nenosí šaty.

José de J. Campos Pacheo, Kuba