Prý poslední letní den. Opět vyučování na terase. Písničky,  v esperantu, rozpohybovaly účastnice semináře. Po obědě jsme se fotografovali u laviček a loučili se s prvními účastníky.  Účastníci hráli BINGO, Margit pracovala.

I druhý den začínal sluncem za oknem. Na cvičení se nás nesešlo moc. Učit jsme se šli na terasu. Postupně jsme si vyletňovali oblečení, a učili jsme se tak, že jsme zapomněli i na kafe pauzu. Jako host se objevil liberecký esperantista pan Kazdera. 

K obědu byly ovocné knedlíky, byly dva, ale od stolu jsem se doslova odkulila. Honem černé hořké kafe, aby to v žaludku trochu slehlo.

seminář esperantistů v Českém ráji. Za uplynulé roky řady účastníků prořídly, trochu zešedivěly, občas si při chůzi vypomáhají hůlkou, ale cestu mezi své si nenechají ujít. Počasí je přímo ukázkové, květiny u penzionu vzbuzují tradičně obdiv, a to byl letošní rok mimořádně suchý. Zatím jsem „cvakla“ jen před vchodem a žádné lidi. Doufám, že se nikdo z lidí nebude bránit fotografování, dá se slovy napsat, že nám je spolu dobře, že se bavíme, dost nasmějeme. Učení začne až zítra a fotky tady přistanou hned, jak si řekneme: osmačtyřicátý skončil, ať žije devětačtyřicátý.

To je na samostatný příspěvek, podtitul A SLUNCE TAM PÁLÍ. Nemilosrdně. Fotografiím to ani trochu nesvědčí.

Pohodové dny pokračují. Vešlo by se sem mnohem víc lidí, snad příště. Těm, co se špatně chodí, stačí udělat pár kroků před vchod penzionu a jsou uprostřed zeleně, obklopeni spoustou nádherných květin. Návštěva libereckého esperantisty se stává milou tradicí.