Archiv pro rubriku: Skokovy

Setkání v penzionu Espero ve Skokovech

2012 podzim

Nesešlo se nás moc, prý devatenáct, a to je to setkání mezinárodní!! Z Francie přijel, esperantistům dobře známý Francouz Claude Martines. Počasí nám víc než přeje, kdo jen trochu mohl, vydal se posbírat si pár jablek, nebo se poohlídnout v lese po nějakém hříbku. Prý rostou. Blanka má pocit, že už to tu má namalované ze všech stran, a tak nechce vzít blok a barvičky a vyrazit do přírody. Na malou procházku se však nechá vylákat. 

Rána jsou tradičně krásná, co na tom, že trochu víc studená, většinou  nebe jako šmolka. Snažila jsem se zachytit měsíc na obloze, který si také chtěl užít babí léto, ale na fotografii srpek měsíce uvidí jen bystrozrací. Cvičení jsme začínali v jídelně, ale později se vejdeme i do haly. Je hezké, že alespoň pár jedinců má chuť vykročit do nového dne svěží a s dobrou náladou. V klubovně se učilo, diskutovalo, přednášelo, promítalo i zpívalo. Míša fotografoval, a nejen Líbu u koní, ještě Soustředění v klubovně a společnou fotografii (tentokrát ne na schodech). Účastníci se ve Skokovech dost střídali, někteří se jen mihli, ale díky všem. Líba s Jindrou se vzájemně doplňovali jak při cvičení tělesném, tak při cvičení duševním… odpoledne jsme hodinku, někdy dvě, zaměstnávaly ruce. Aby nám šla práce líp od ruky, přinesla nám paní Hradilová misku krásných červených sladkých a voňavých jahod. Kdo chyběl, může litovat.

2012 – Jaro

Nevím, po kolikáté už si zvu na tvůrčí posezení nejen esperantisty, tak jak to dopadne tentokrát. zatím se nás tu nesešlo ani dvacet. Z esperantistů se stali studenti. Rozdělili se do tří studijních skupin. Lektorky: Líba, Jindra a Margit. Od rána se za oknem culí sluníčko, jdu udělat pár snímků, aby pokoukání bylo pestřejší. Široce otevřená vrata zvou: vítejte. Pohled z okna: Ještěd. Pár kroků pod penzionem teče potok – říčka Žehrovka. Tady byla dost zkalená. Udělala jsem pár kroků směrem k Olešnici. Zaujaly mě stíny stromů,  snad funkční mlýn v Mlýnici, Žehrovka tady byla čistější. Břehy bahnité, neměla jsem holínky, nedalo se jít proti proudu. Do haly někdo přinesl kousek jara. Ačkoliv esperantisté občas vykřikují, že se nekamarádí s technikou, není to tak docela pravda. Skupinka s Jindrou za pomoci Míši pracovala s počítačem a nikdo se netvářil nepřátelsky. Odpoledne se vydali do Hradiště na radnici na přátelské popovídání. Blance to přece jen nedalo, vzala si pastelky, blok, poodešla pár kroků za penzion a kreslila. Nekrokodýluje se, i když tu není ani jeden zahraniční host. Tak alespoň  papírový krokodýl. Co kus. to originál. Tradiční fotografie na schodech. Odjížděla jsem dřív než brzy, nestihla jsem se rozloučit, tak se mi koukejte všichni pěkně opatrovat, ať se spolu sejdeme a já to napravím. Před svítáním měly padat hvězdy, prý až devadesát za hodinu. Neviděla jsem ani jedinou. Pršelo…  Výtvarnice: Žížalka a Blanka (o Blance se to ví, Žížalka začala ilustrovat květomluvu). Druhá fotografie Jany zachytila delegaci esperantistů v Hradišti na náměstí.

Pro všechny, kdo přispějí k pohodě setkání, které původně mělo být jazykovým seminářem je připraven SKOKOVSKÝ VRABEC. Jako symbolický dík za: zajímavou přednášku, práci lektora, povídání o esperantské akci spojené s promítáním, vystoupení na zábavném večeru, dobrou náladu a úsměv ..

Skokovská bába

hopeovaZcela významnou zvláštností – mezi drogeriemi jistě ojedinělou – byly dodávky pro tehdy velmi populární „Skokovskou bábu“, majitelku léčebného penzionu ve Skokovech nedaleko hradu Kosti. Nevím, kdy začala a jak svou slávu získala, ale je až neuvěřitelné, co nemocných ji vyhledávalo nejen z okolí, ale z celých Čech, ba jednotlivci až z Rakous i z pruského Slezska. Léčila různými druhy léčení – mazáním, mastmi, bosými chůzemi v rose, masážemi, proťukáváním, vodoléčbou a nevím ještě čím – a lidé se ochotně podřizovali jejím příkazům, rozumným i snad méně rozumným. Škoda, že jsem se za své praxe podrobněji nezabýval její popularitou, jen jsem se později podivil článku redaktora Sekaniny v Národní politice dávno po smrti této přírodní lékařky, která z lékařství neznala vůbec nic, jak uznaně o ní psal, jako o nějaké vědmě.

Pokračování textu Skokovská bába

Podzim 2011

Pršelo, ne moc, ale pršelo…. Bylo krátce po jedné hodině odpoledne, ve středu 12. 10. 2011.  Sešli jsme se před penzionem. Hradilovi, esperantisté, zástupce regionálního tisku, starosta Žďáru, místostarosta Mnichova Hradiště. Pár vřelých slov, stržení esperantské vlajky z plastiky vytvořené panem Zdeňkem Myslivcem a  MUDr. Josef Hradil má na penzionu ESPERO pamětní desku. Roky utíkají, my nezapomínáme…

Pokračování textu Podzim 2011

Skokovská bába – pokračování

Ještě jeden pohled na Skokovskou bábu. Autor, snad bankovní úředník Maník? Mandík? Nevím. Zápisky mám díky paní Dufkové z Městského výboru v Mnichově Hradišti. Když dva říkají totéž, nemusí to být vždycky totéž, v porovnání s textem předcházejícím. Některá souvětí mi připadala víc než krkolomná, tam jsem občas slovo přehodila, jinak jsem se co nejvíc snažila zachovat původní text:

Nevím, v kterém to roce bylo, roznesla se po Hradišti mezi lidem zpráva, že odkudsi z mladoboleslavského okresu se do Skokov, malé to vísky našeho okresu, již na rozhraní okresu turnovského léžící, přistěhovali manželé Hopeovi a ujali se tam hostinství. O manželce Hopeově, Klotyldě, se vyprávělo, že jest rozhlášenou léčitelkou všech lidských chorob, neduhů i těch nejtěžších nemocí.

Pokračování textu Skokovská bába – pokračování

Dílna

Podzim. Tvořivých esperantistů se sešlo málo. Na chuti a elánu vyrobit si něco pro radost, to  však nebylo znát. Korálkové hvězdičky se natolik líbily, že se nestihly kmitnout před objektivem.

Jarní dílna.  Pobyt ve Skokovech s esperantisty je pro mne více méně srdeční záležitost. Tentokrát tedy své tvůrčí schopnosti věnujeme srdci (samozřejmě papírovému) ve všech podobách, jen u korálků uděláme výjimku. Pokud by přišel vyslovený neesperantista, mohl by se pokusit o hlavičku čarodějnice. A mám dost korálků na stromeček štěstí. Doufám, že čarodějnici stihnu vyrobit dříve než se ve Skokovech setkáme. Zatím jsem udělala papírovou.  Jde udělat i z obálky čajového sáčku, ale dostal se mi do ruky pravý dvoubarevný origami papír, tak jsem si to zkusila v trochu větším měřítku. A ještě jedna výjimka, při jednom skládání a můžeme se rozhodovat, co je lepší, hvězdička nebo věneček? Pro případné místní jsem připravila papírové kontejnery na sazenice. Sice už bude pokročilé jaro, ale nenáročných (na náklady, prostor při uskladnění, atd. ) nádobek není nikdy dost.

Z kraje Skokovské báby

Z míst, která nepatří mezi nejnavštěvovanější v Českém Ráji, ale kdo přišel, se vrací.

Nejstarší vodoléčebné zařízení – lázně Sedmihorky založil MUDr. Antonín Šlechta. V prvním roce /1841/ měly lázně sedm hostů. Jak se však šířila dobrá pověst o tomto léčebném zařízení, hostů přibývalo, a to nejen z Rakouska, ale i z Německa, Ruska, Turecka a Švédska. Mimo německy mluvících hostů pobývala zde stále se rozrůstající skupina českých významných osobností veřejného a kulturního života. /Jan Neruda, Eliška Krásnohorská, Svatopluk Čech, Jindřich Mošna, Eduard Vojan, Otýlie Sklenářová – Malá, Marie Hübnerová, Antonie Nedošínská s celou rodinou, dr. J. Pekař, dr. Topič, dr. A. Pražák, J. B. Foerster…/

Čeští hosté začali v sedmdesátých letech 19. století nazývat tuto půvabnou krajinu Českým rájem. Název se později rozšířil z Hroboskalska i pro oblast od Jičína k Turnovu, na Maloskalsko a k Mnichovu Hradišti. V roce 1955 byl Český Ráj vyhlášený jako první CHKO u nás. Pokračování textu Z kraje Skokovské báby