K masopustu patří koblihy, zlatavé, mastné a dobré. Smažila je moje matka, babička, prababička i její pra pra babička. Jsou
z poctivého těsta, s láskou zadělávané a na másle smažené, že
v současné době nejsou in? Tyhle tradiční nemají chybu a
k masopustu prostě patří.
O masopustních radovánkách se u nás zachovaly písemné zprávy již z XIII. století. (Doba od svátku Tří králů do popeleční středy je dobou Masopustu.)
Každý si hleděl masopustních kratochvílí jak uměl. Veselil se bohatý i chudý, pán i slouha,mistr i tovaryš. Každý jedl masopustní šišky a koblížky, vesele popíjel, zpíval a také si zatančil při muzice pištců a hudců. Vždyť i čeští králové v tu dobu strojili nákladné kvasy masopustní a pozvavše nejen pány, ale i měšťany, hodovali s nimi.
Doba masopustní je dobou tance. Pořádají se plesy, karnevaly a různé masopustní zábavy, při nichž je vždy na programu tanec.
O tučném čtvrtku (poslední masopustní čtvrtek – letos 28. 2.) bývá k obědu vepřová pečeně s nezbytným zelím a knedlíkem. Také se nehledí na nějaký ten džbán piva. Panuje přesvědčení, že na tučný čtvrtek má každý hodně jíst a pít, aby byl při síle po celý rok.
Masopustní úterek býval svátečním dnem. Byl to také den maškar. Nesměl mezi nimi chybět pověstný Bacchus. Masopust u starých Čechů končil „hrou s Bacchusem“, při níž pán ožralců byl s komickou vážností souzen před soudem a ježto se natropil mnoha nešlechetností, byl také odsouzen a někde vhozen do kašny.
Hospodář i hospodyně měli o masopustním úterku tancovat, aby se jim urodily veliké brambory a dlouhý ječmen.
V masopustní úterý pochováním Bacchuse skončí muzika, a přichází půst.