Skokovská bába – pokračování

Ještě jeden pohled na Skokovskou bábu. Autor, snad bankovní úředník Maník? Mandík? Nevím. Zápisky mám díky paní Dufkové z Městského výboru v Mnichově Hradišti. Když dva říkají totéž, nemusí to být vždycky totéž, v porovnání s textem předcházejícím. Některá souvětí mi připadala víc než krkolomná, tam jsem občas slovo přehodila, jinak jsem se co nejvíc snažila zachovat původní text:

Nevím, v kterém to roce bylo, roznesla se po Hradišti mezi lidem zpráva, že odkudsi z mladoboleslavského okresu se do Skokov, malé to vísky našeho okresu, již na rozhraní okresu turnovského léžící, přistěhovali manželé Hopeovi a ujali se tam hostinství. O manželce Hopeově, Klotyldě, se vyprávělo, že jest rozhlášenou léčitelkou všech lidských chorob, neduhů i těch nejtěžších nemocí.

Puzen jsa zvědavostí, jednou ze svých častých pochůzek v lesích a skalách našeho jedinečně krásného, místy panensky nedotčeného a dosud ani důkladně neprobádaného podúpatí vrchu Mužského, zašel jsem si místo do Příhraz, kde obyčejně cesty mé končívaly, tentokráte až do Skokov. Zašel jsem do hostince Hopeova, stojícího na silnici vedoucí k Žehrovu a usedl v šenkovně u stolu, odkud jsem měl vyhlídku na silnici a objednal si krajíček chleba a máslem a pivo. Byla neděle, a tak místnost hostinská, dosti prostorná, zcela jednoduše nově upravená, byla hodně lidmi naplněna. Než jsem byl obsloužen, pozoroval jsem přítomné hosty. všimnul jsem si, kterak statná zdravá žena, v které jsem vytušil, že je to asi spolumajitelka hostince, rozhlašovaná poradkyně a hojitelka churavých – Hopeová, živě s hosty rozmlouvá. Někdy s některým z hostí odešla i z výčepu, zakrátko se s ním opět vrátila, a ten přinášel si buď balíček neb lahev naplněnou tekutinou, asi koření neb užívání.

Objednaný chléb s pivem přinesl mi mladší člověk, jistě to na neděli přijednaná výpomoc. Za malou chvíli přišla ke mně i ona žena, přisedla s pozdravem k mému stolu a hned, bez jakéhokoliv úvodu prohlásila: »Stůněte, že ano, bolí vás žaludek, no, že mám pravdu, to já poznala hned, jak jsem se na vás podívala.« Odpovídám: »To jste to neuhodla, neboť právě jsem snědl krajíc chleba máslem namazaného, napil se dobrého piva, a tak můj žaludek je úplně spokojený a nic mu nechybí.« »Ach to zas ne, to já vám vidím na očích, neb máte nějakou vnitřní pokazu, kterou bych si musela zjistit na moči, ale nemocný jste«, řeční pani lékařka a ptá se mě, odkud jsem. »Říkám, že z daleka, až z Mnichova Hradiště.« »A vy jste mi nějaký čtverák«, pronáší ona a pokračuje: »Poslouchejte, nejdete vy sem špehovat a nejste vy snad hradišťský lékárník?« Ujistil jsem ji, že nikoliv, ale proto přece jsem se jí nepředstavil. Po tomto hovoru se zvedla a se slovy: »Víte, já jsem ta zázračná Skokovská bába, u mne hledají a najdou uzdravení lidé z daleka, i lékaři a velcí páni ke mně chodějí a já všecky uzdravím,  však vy přijdete také jednou ke mně, jen aby to nebylo pak už pozdě«.

Chtěl jsem již odcházet, mezitím však přišel skokovský rolník Krsek a téměř v patách za ním místní starosta Tesař, oba naši klienti a přisedli ke mně ke stolu. Jak to bába spatřila, byla u nás jako na koni a hned se ptala příchozích, kdo jsem. Když jí to sdělili, rozkřikla se: »A sakra, já jsem myslela, že je to ňáký špehoun, to jsem to pěkně provedla.« Po malé chvilce přisedla opět a i se svým mužem, který velmi špatně mluvil česky a u našeho stolu vedla hlavní slovo. Tak jsem viděl a poznal Skokovskou bábu. Nezdržel jsem se již dlouho a Hopeová odešel ke vlaku do stanice Svijany Podolí, abych se včas dostal domů. Od té doby přicházela k nám Skokovská bába jako vkladatelka a já opět častěji navštívil Skokova.

Klotylda Hopeová byla žena as 50 roků stará, prostřední rozložité postavy, dobře živená, zdravého zardělého obličeje, vlasů tmavších, ale již tu a tam prohozených vlasem stříbrným, rychlých pohybů a ještě rychlejší hlasité mluvy, s kterou nešetřila, ba přímo plýtvala tak, že jí byla plná hospoda, byloť jen ji slyšet. Řeči její byly nevybíravé, hodně drsné, obhroublé, neženské.

Tak se vyprávělo, Klotylda Hopeová byla zaměstnána jako kuchařka u lékaře v dnešních Sudetech, kde ledacos pochytila a okoukala. Tam učinila si známost s nynějším svým mužem, vdala se zaň a učinila se bez studií a promoce samostatnou lékařkou. Muž její Hope byl hodně mladší než ona, rodilý Němec, mluvil velmi skoupě a špatně česky. Děti neměli manželé Hopeovi žádné. Hopeovům se vedlo ve Skokovech dobře. Za krátko přistavěli u hostince ke straně úvozové, jižní, několik nízkých pokojíků a v jednom z nich zavedla Hopka, jak jí ve Skokovech jmenovali, léčbu rašelinou. Rašelina se nalézala ve Skokovech na mnoha místech, nejvíce jí dodával rolník Krsek. (Hopka – Skokovská bába) léčila skutečně všechny neduhy a nemoce a všem pacientům slíbila vždy uzdravení.

Revmatismus léčila tím způsobem, že pacienta po vykoupání v rašelině a umytí v čisté vodě, přejela vícekráte až do krve ostrým ozubeným kolečkem, a pak namazala ranky nějakým olejem. Cukrovku léčila nějakými bylinkami, hlavně lomikamaenem, který tvořil součást thé. Nevolnosti žaludku zvláštním thé sestávajícím ze zeměžluče, puškvorce a pelyňku. A tak podobně léčila všechny nemoce. Uvedla mne také jednou do své zásobárny léků, kde měla srovnány náruče různého koření, a také uvařené z něho léky v lahvích.

Skokovská bába získala opravdu mnoho klientů a skutečně i z vysokých tříd občanských a také je pravda, že se mnoho z nich v Skokovách uzdravilo, to zvláště těch, kteří žádnou těžkou nemocí stiženi nebyli a měli dobrý žaludek. Skokovská bába léčila totiž dobrou, vydatnou a hojnou stravou a sugescí, k čemuž přispívalo i krásné romantické lesnaté okolí, ničím nerušený klid a bezstarostnost pacientova.

Také moje zvěčnělá dobrá žena, která trpěla revmatismem, doslechla o Skokovské bábě, a proto chtěla její léčení zkusit. Právě tam ve Skokovách u Hopů kuchařila známá mojí ženy Bětuška Poldová z Hradiště, která jí léčení ve Skokovech vychvalila a doporučila. Už by se to bylo všem také hodilo, neboť bych měl ženu blízko. Já znal bábu skokovskou tenkrát již moc dobře a měl jsem proto oprávněnou obavu, že se jednání její ženě mojí zamlouvat nebude. Došel jsem proto do Skokov dříve než jsem tam ženu na prohlídku rašelinových lázní dovezl a požádal Hopku, aby se trošku v jednání svém mírnila, což mi ona slíbila. Nato jsem tam jednoho všedního dne se ženou Mikšovou příležitostí dojel. Nebyl tam právě nikdo v hostinci přítomen, a tak bába provedla mojí ženu po celém svém lékařském pensionátu a konečně i do místnosti, kde byly rašelinné koupele. Zde však se mojí ženě zvyklé na koupele rašelinné v Bělohradě, Železnici a teplovodné v Teplicích Šanově, nelíbilo.Rašelina bývala zde ve Skokovách upotřebena vždy k několika koupelím jedna a ta samá, místnost pak byla velice zanedbaná, plná právě roztroušeného peří z opařených pro oběd hus a slepic. Když Hopka pozorovala, že se to mojí ženě nelíbí, zapomenula na svůj příslib a spustila svoje obhroublé výmluvnosti. To ovšem dodalo tomu, že moje žena odjela neuspokojena zpět domu a místo do Skokov potom do svého milovaného Bělohradu u Jičína.

Pověst o Skokovské bábě roznesla se daleko mimo oblast skokovskou, okres náš a okres turnovský, odkuď bývalo vždy ve Skokovách pacientů nejvíce, tak že měla v brzku své volné místnosti, nejvíce ovšem v létě až přeplněné. K tomu přispělo i to, že nějaký host Skokovské báby vydal dosti objemnou knihu s planetářem a mnoha bábinými radami proti různým nemocem. Kniha vyšla tiskem již před mnoha lety, nevím ale, kde byla tištěna a jaký měla název, Měl jsem ji tenkráte v rukou vypůjčenou od obchodníka Josefa Patočky z Mnichova Hradiště (čp. 258), avšak pročetl jsem ji jenom letmo, byť obsah její tak nestravitelný, rady některé příliš naivní, že jsem ji brzo odložil. (Na příklad radí: K docílení zdravé krve při nedokrevnosti raděno píti vodu, v níž byl ponořen určitý počet železných hřebů. A podobných rad více, z nichž některé ještě podařenější.)

K tomu ovšem lékaři nemohli nečinně přihlížet a také četnictvo si začalo Skokovské báby všímat. Zachytilo několik klientů, kteří byli v Skokovách lékařsky ošetřováni a oznámilo ji soudu okresnímu do Mnichova Hradiště pro fušerství do prakse lékařské. Bába byla odsouzena k pokutě, kterou zaplatila, aby se tomu do budoucnosti vyvarovala, sehnala si plně oprávněného lékaře, jehož jméno mi z paměti vypadlo. Nyní pod jeho záštitou provozovala léčení dále. Lékař seznámil se s příbuznou Hopky, s kterou se oženil a postavil ve Skokovách, blíže k hostinci Hopových nový pěkný dům. V domě tomto zařídil si ordinační místnost a koupele rašelinné, a to, jak jsem sám viděl, velice účelně. Také v tomto svém domě zavedl si jakýsi pensionát o několika samostatných pokojích. Leč to vše pověst Skokovské báby nezastínilo a stejně měla hojně návštěvníků, kdežto skokovský lékař, s kterým se rozškorpila, jen velmi málo.

Skokovská bába byla nyní stále udáními ponejvíce četnictva stíhána a poněvadž pokuty již nepomáhaly, byla bába odsouzena i k trestu vězení, které si odbývala u okresního soudu v Mnichově Hradišti. Jak nám dozorce vězňů Lapič vyprávěl i sem přišli za Skokovskou bábou lidé a prosili, aby jim od jejích nemocí pomohla. V poslední době svého života Skokovská bába neměla již tolik ctitelů svého zázračného léčení, sama tělesně i duševně chátrala a v dubnu roku 1923 zemřela.

V roku 1926 odešel jsem do Prahy a nevím proto v jakých poměrech se lázeňské léčení ve Skokovách nalézá. Od smrti Skokovské báby – Klotyldy Hopeové – uplynulo již více jak 21 roků a domnívám se, že málokdo si na ni vzpomene. Nahodile jsem nahlédl do kalendáře, kde je dnes 3/VI 1944 svátek sv. Klotyldy a napsal tuto vzpomínku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Skokovy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *