Patřit všemu

Jak stárneme, jak se doba našeho života překlápí do stáří, začínáme víc a víc zmatkovat. Opouštějí nás síly, jsme postupně vytlačováni z produktivního sektoru, máme pocit, že už jsme své řekli a že začínáme přebývat. Že dosluhujeme. Nejbolestivější je pocit, že už nevzbuzujeme tolik zájmu a vášně druhých lidí.
Že pro nás druzí nemohou usnout ne z důvodu touhy, nýbrž
z důvodu stařecké nespavosti.
Moudří vám namítnout, že to všechno nemusí být pravda, že to máte ve své hlavě. Pomyslíte si něco o jogínských agitátorech a dál se věnujete znepokojivému odkvétání svojí existence.
Povadlé svalstvo, slábnoucí sluch i zrak, chatrné zuby, tlak, srdce… to všechno prostě existuje a nebudu vám vymlouvat, že to tak není. Je.
Moje doporučení je jiného rázu. Vzpomeňte si na svoje dětství, dokonce na rané dětství. Na doby, kdy jste teprve objevovali svět, rozkoukávali se na téhle planetě a patřili všemu kolem. A o to mi jde. Patřili jste všemu. Nejen svému zaměstnavateli, svému okruhu přátel, své sociální bublině, své pojišťovně a svým partnerům a potomkům. Své lidské společnosti.
Ne, tehdy jste patřili všemu – sluneční záři, babiččině záhonu pivoněk, vrzajícím schodům v domě, melodii z rádia, bušícímu srdci uvnitř vašeho hrudníku, když jste divoce běželi z kopce… a svým představám. Svým snům a hrám na indiány a rytíře a s panenkami a s kusem větve představujícím čaroděje… to vás tehdy plně zaměstnávalo a vlastnilo. I tak drobné věci, jako je čaj odkapávající ze sítka do hrnku.
Patřili jste vzrušení, se kterým jste pozorovali štěkajícího psa za plotem a představovali si ho dvacetkrát takového, létajícího a plivajícího oheň.
Chci vás vyzvat, abyste znovu patřili tomu základnímu, z čeho jste vzešli. I proto vám chátrající paměť zprostředkovává daleko zřetelněji děje, které jste zažili před desítkami let, zatímco vzpomenout si, co dnes bylo k obědu, se jeví být záhadou.
Spousta blízkých vás opustilo, dost jich je třeba i zbědovaných, mladí musejí v závrati hnát dopředu a nemá cenu si nárokovat bolestně jejich čas. Ať si letí. Bylo to s nimi nádherné i pitomé, to podle situace.
Ale vy teď patříte základním elementům svého života. Drobným chvilkám a malým radostem. Vracíte se do krajiny, ze které jste, dychtiví a s rozevřenýma očima, kdysi vyšli.
Radujte se z každé titěrnosti, každý vjem a pocit si rozlijte uvnitř jako voňavý likér. A odcházejte k bráně smrti s pocitem plnosti a uvolněně. Patříte smrti stejně jako zrození, jako lásce, jako smíchu i jako bolesti. Za chvíli přestoupíte do jiné dimenze a nebude to špatné. Tomu věřím. DAVID DRÁBEK