Kdysi, kdesi, žil drak. Malý, šedivý, jednohlavý. Ani ne drak, spíš dráček. Když ho lidé potkávali, říkali, že to je varan, Dráček se ohrazoval: „Ne, ne, já jsem drak, drak!“ A začínal útočit. Syčel a házel ocasem ze strany na stranu. Zapomínal, že je potomek obrovských dinosaurů, ale maličký.
Lidé drakům přisuzovali ošklivý zvyk, loupit princezny, zejména krásné Vasilisy. Proto Ivanové draky nenáviděli. Ivanové měli ošklivý zvyk: jak se jim někdo nelíbil, hned mu mečem usekli hlavu. I to je tradice, Ivanové útočí a draci neustupují. A tak draci vymřeli, aniž se stihli dostat do Červené knihy ohrožených druhů. Zůstat živý může jen ten, který včas ustoupí, rychleji uteče a co nejlépe se ukryje.
Náš malý šedivý dráček se nebál, neutíkal před bojem, neschovával se. Podle něj by takové chování nebylo podle dračí etikety. „Ach, šedivko moje!“ mrzel se na sebe, když si po boji ošetřoval utržená zranění. Ta tvoje povaha tě dostane až do Červené knihy ohrožených živočichů.“ A dostala.
A nebyla na vině jen dračí umíněnost. Lidé viděli ve varanovi draka a zabíjeli ho. Ze strachu. Varan nemá štěstí, ze všech Ivanů ho potkávají jen hlupáci. Jestli se nic nezmění, varani budou jen v Červené knize nebo odejdou do pohádky.
V pohádkové zemi přestane být dráček velkou ještěrkou s povahou, která už není v módě a stane se jen maličkým dráčkem s politová-níhodným osudem.

V. Suchomlinova a T. Auderskaja, Ukrajina