S Esperantem za včelami

(Z časopisu Včelařství jsem opsala vyprávění esperantisty, včelaře a výtvarníka pana Zdeňka Myslivce z Bozkova. Ráda bych vyprávění doplnila fotografiemi, ale kopie z kopie by nemusela vypadat nejlíp. Esperantisté, máte zajímavou fotografii svého kolegy a přítele? Použila jsem jednu ze setkání ve Skokovech, pan Myslivec není jen včelař, ale i autor pamětní desky MUDr. Josefa Hradila.)
Jak se včelaří v Normandii aneb S esperantem za včelami.

Naskytla se mi možnost oplatit návštěvu mého esperantského přítele Jean Pierra Sauvage z města Caen v Normandii, který navštívil naši zemi přede dvěma lety. Využíváme báječných výhod jedinečného a velmi snadného jazyka, esperanta, k poznávání běžného života lidí prakticky v libovolné zemi. Díky navázanému přátelství se vzájemně seznamujeme se svými rodinami, bydlištěm, krajem a se vším, co každého zajímá. Toho běžný turista těžko může dosáhnout.

Jan Pierre poznal náš Český ráj, jeho pamětihodnosti, naši obec Bozkov s dolomitovými jeskyněmi, i rodinu a dům, kde s námi bydlel. Stejným způsobem i on, při mé návštěvě Francie se snažil vyplnit všechna má přání. Navštívili jsme spolu s dalším esperantistou Clodem pláž, kde se započalo za války osvobozování Evropy a tedy i naší země. Vzpomněli jsme zde tisíců padlých vojáků spojeneckých armád. Poznal jsem město Caen za války téměř celé zničené a znovu povstalé z trosek. V muzeu jsem se seznámil s historií města i země, jejíž součástí je i kraj Calvados, proslavený ve světě výrobou destilátů z jablečného moštu. Tradiční výrobu této speciality tu ukazují na modelech historických zařízení. Rovněž tu lze obdivovat umě zdobené objemné kameninové nádoby s tmavým smaltem, ze kterých se v domácnostech pomocí maličké pípy u dna alkohol čepoval. Další místní specialitou je cidre, mírně alkoholické šumivé víno, rovněž získávané z jablečného moštu. Prodává se v silnostěnných lahvích, obdobně jako šampaňské. Při návštěvě každé cizí země se zajímám, jakým způsobem zde včelaří. I toto mé přání, které jsem s předstihem svému příteli sdělil, vyplnil.

V červenci jsme navštívili pana Gerarda Catasso, místního malovčelaře. Na naši návštěvu se dobře připravil. Kromě nás dvou projevil přání poznat jeho včelnici ještě jeden pár z okruhu přátel Jean Pierra. Pro nás čtyři měl pan Catasso v kufru svého auta připraveny ochranné obleky. Byla to halena ze silné látky, sahající ke kolenům a tvořící s kuklou se zaskleným hledím jeden celek. Pro něho ale už žádný oblek nezbyl. Kromě běžné včelařské výbavy a rámečku s mezistěnami, vyztužené čtyřmi vodorovnými drátky, měl v kufru ještě vak se serem. To mě překvapilo. Všichni jsme odjeli jeho autem do dosti vzdáleného listnatého lesa. Cestou jsme se dozvěděli, že v tomto kraji chovají pouze černou včelu. Na moji poznámku, že my chováme kraňku, sdělil, že té říkají šedá včela. Z úlu preferují především systém Dadant, který užívá i on. Vloni prý vytočil z jednoho úlu v průměru 22 kg medu. Na tržišti jsem viděl, že cena medu se pohybovala okolo 7 euro. Zatím jsme úzkou lesní cestou dojeli do blízkosti jeho včelnice. Tady nám rozdal ochranné obleky. Vzpomněl jsem si na vyprávění jednoho našeho včelaře, že nigry, což zřejmě jsou tyto jejich černé včely, se také dříve chovaly u nás. Prý nebyly nijak zvlášť útočné a chvíli váhaly, než bodly. Zprvu jsem oblek odmítal, ale nevěda, co mě čeká, jsem si jej pak přece vzal. Nyní vzal pan Catasso z kufru objemný klasický kuřák, zapálil plynovým zapalovačem pro krby kus papíru a strčil ho do něj. Nyní byla uspokojena moje zvědavost, nač s sebou vezl seno. K mému překvapeníz něho umačkal smotek, nacpal ho na hořící papír a zadýmal. Nejprve jsem si myslel, že jde o nějaké bylinky, jejichž kouř by měl včely uklidnit. Bylo to ale zřejmě běžné luční seno, jehož dlouhá stébla trčela z přístroje i po jeho uzavření. Když kuřák rozdýmal, přidal do něj ještě další chomáč sena a s další běžnou výbavou jsme se vydali několik kroků k jeho včelnici. Ta byla v přítmí lesa v hustém podrostu, tvořeném ostružinami a křovinami, kterými jsme se k úlům prodírali. Měl zde pět úlů systému Dadant. Další tři umístil doma na zahradě. Pan Catasso sejmul víko z jednoho nízkého nástavku, sloužícího jako medník. Mezerníky zde nahrazovaly plechové hřebeny, přibité zevnitř k polodrážkám. Plásty byly částečně zanesené medem, zatím nezavíčkované. My jsme už v Podkrkonoší měli po snůšce a oni se teprve chystali podruhé vytáčet. Horní loučky rámků dosedly svými konci do polodrážek úplně natěsno a včely konce louček důkladně přitmelily. Proto vyrvat rámky vyžadovalo značné úsilí. Výrobce úlů zřejmě nebyl včelař a našinec by si asi potřebnou vůli sjednal dodatečně rozšířením polodrážek dlátem. Když majitel tento úl zavřel, sejmul medník z druhého úlu a prohlédl v jeho plodišti některé plásty. Najednom našel matečník, který ihned odstranil. I přes zakouření se to včelkám nelíbilo a navzdory své pověsti neváhaly a udělily panu Catasso hned tři žihadla. Jedno do dolního rtu a dvě do krku. Já jsem dostal jedno do ruky. To už jsem měl ochranný oblek svlečený a raději jsem mu ho vrátil, aby mohl úly uzavřít. Reakce na žihadlo byla u něho dost značná. Zřejmě jsou tyto včely normálně docela mírné a mnoho žihadel od nich nedostává. Pak jsme včelnici opustili a vrátili se do jeho pěkného domu. V multifunkční garáži, kde vytáčí, měl velký tangenciální medomet. Pozval nás do prostorného obývacího pokoje a seznámil s celou rodinou i přáteli, kteří rovněž přišli s námi pobesedovat. Paní Nadine Catasso nás pohostila čerstvě upečeným medovým chlebem. My bychom řekli perníkem. Zapíjeli jsme jej domácím ciderem. Na závěr návštěvy jsme se navzájem obdarovali půlkilovkou medu. Já jsem dostal květový s jemnými krystalky, téměř jako pastovaný v kelímku z umělé hmoty. On dostal náš podkrkonošský květovaný, pastovaný, ve sklenici se šroubovacím víčkem. Pan Catasso projevil zájem o pastování, které oni neznají. Také jsem mu věnoval některé náčrtky mých pokusů o zlepšení konstrukce úlů a dostal jsem od něho některá čísla jejich včelařského časopisu.

Po návratu se konala večer v domě Jeana Pierra beseda, které se zúčastnili další dva manželské páry, esperantisté. Besedu spojili s pestrou večeří, tak příznačnou pro Francouze. Každý pár k ní něčím přispěl. Pilo se výborné francouzské víno a večeře se přetáhla dlouho do noci. Jeden z účastníků, přítel Patrik, i když sám nevčelař. mi přinesl ukázat včelařskou příručku, kterou nějaký dánský včelař, esperantista, přeložil do esperanta. I když je to publikace poplatná době vzniku (z časů naší první republiky), má svoji značnou cenu pro názvosloví včelařských pojmů, která ten pilný dánský včelař vytvořil. Při četbě knihy mne napadlo, že by bylo možné, pokud zanikla autorská práva, ji okopírovat. Má jen asi 100 stran. Díky ní by bylo možné vytvořit slovníček odborných výrazů. Ten pak může sloužit při poznávání a výměně včelařských zkušeností a zvyklostí z různých zemí světa. Mezinárodní organizace esperanta UEA vydává ročenku, ve které je uvedeno cca 1700 adres delegátů z více než 100 zemí světa. Delegát je schopen znalostí esperanta a jazyka své země zprostředkovat kontakt s odborníky z různých oborů lidské činnosti a tedy i s místními včelaři.