Malá Skála – Evin atelier

Podzim 2020

Změna. Na první pohled příjemná a zajímavá. Krásné počasí, krásná krajina, příjemný a ochotný personál, dobrá kuchyně, a tradičně usměvaví a pohodoví esperantisté. Ne všechny mají titulky a to si myslím, že je škoda.

Navazujeme na rozhovory z posledního setkání
*Ni daŭrigas pri interparoloj el la lasta renkontiĝo*

Tak vás tu vítám a doufám, že spolu s esperantem tu prožijeme pár hezkých dní.
*Do mi bonvenigas vin ĉi tie kaj esperas, ke kune en Esperanto ni travivos*
*kelkajn belajn tagojn.*

Pan Myslivec nám večer zpříjemnil zajímavým vyprávěním ze života včel, tak jsem se dozvěděla, že některé včely koušou, jak se rodí včela matka, a jak je schopná zlikvidovat konkurenci nebo naopak konkurence ji. Jak správně vytáhnout žihadlo a podobné užitečné informace.

První pohled přes orosené okno do krajiny
*La unua trarigardo tra roskovrita fenestro en la regionon*.

Zátiší – po snídani, každý z účastníků měl možnost vybrat si co rád
*La serenejo – post la matenmanĝo, ĉiu partoprenanto havis eblon elekti, kion li ŝatas*

Skupina esperantistů – pokročilí
*La grupo de progresantoj*

Překopírovala jsem ze stránek Českého Ráje
Malá Skála – Vranov

Na nejvyšším místě hradu se nalézá kříž, kdysi dávno jich bývalo i více. Proč zde byly vztyčeny není zcela jasné… Možná v rámci přiblížení se Bohu, snad na paměť nějaké tragedie. Pojďme si jeden takový smutný tragický příběh nechat převyprávět…

Dokud ještě hrad Vranov stál, pnula se na tomto místě vysoká věž hradní do oblak. Vedle ní na straně západní rozkládala se po skalních, nyní rozrytých balvanech malá hezoučká zahrádka vznášející se takřka ve vzduchu jako pověstné vysuté zahrady Babylonské. Bylo to nejmilejší místečko hradní slečny Liboslavy, dcery jednoho z nejstarších rytířů na Vranově. Pěstovala v ní zamilované své květiny, růže a karafiáty.

Neměla tam daleko; neboť právě na této straně ve věži ne příliš vysoko nad zahrádkou a spojena jsouc chodbou s ostatním bytem rytířským, nalézala se panenská její komnata se dvěma nevelikými okny. Jedno otvíralo se na zahrádku, druhé pak v závratné se vznášelo výši ku straně severní nad přilehlým údolím „Pod Vranskem“. Netušila, že toto poslednější osudným bude jejímu mladému životu.

Nevšední dobrota a sličnost Liboslavina známa byla po celém šírém okolí, i což divu, že když dospívala v pannu, ucházeli se o ruku její stateční panicové rytířští z blízka i z dáli. Leč Liboslava odmítala jemně jednoho po druhém, necítíc ve svém srdci náklonnosti k žádnému z nich.

Když již delší čas přešel aniž by byla i na domluvu otcovu odhodlala se k vyvolení některého ze svých nápadníkův, ustanovil se přísný otec, jenž nerad trpěl odporu, na tom, že jí zvolí manžela sám. Byl jím panic Drahoň, syn jedné z nejbohatšich rytířských rodin v zemi; ale ani tomu nechtěla se Liboslava zaslíbiti.

Jinak však smýšlel otec. Maje dceřin odpor k sňatku toliko za okamžitý vrtoch mladé, nezkušené dívky, jenž časem pomíjí, slíbil rytířským svým slovem vášnivě zamilovanému panici její ruku. Nic nespomáhal srdcervoucí nářek útlé panny, jež vyznala teprv nyní otci, že miluje Ctibora, chudého, ale šlechetného panice, jenž na mnohých turnajích se již byl proslavil svou statečností. Otec byl neúprosný; nařídil prostě a krátce, aby Liboslava chystala si svatební šaty. Srdci mateřskému nemohla si postěžovati a na něm si poplakati; zemřelať jí laskavá matka v útlém věku, a ovdovělý otec a dva starší bratři něžného srdce matčina neměli.

Více než kdy jindy dlela nyní ubohá, opuštěná dívka v milé své zahrádce žalujíc rozvitým růžím tichý svůj bol. Líbala je nachovým rtem a skrápěla horkými slzami loučíc se s nimi každého dne smutněji, čím více se blížila doba určená k sňatku. A ta již, ó běda! nastane zítra.

Krásný se vinul den měsíce července z měkkého objetí temnobrvé noci. Mlhy ještě husté válely se líně po údolích, stoupaly pak pomalu k základům šedého hradu vysoko se nahoře pnoucímu na hřbetě obrů skalních, zahalily zježené kštice temných kolem borů, jichž pryskyřice jako kadidlo vonnými plnila dechy svými veškeré prostory posvátného chrámu přírody. Nedostoupily však ještě zubatého cimbuří hradního, kde bdělá stráž již obzírala okolí, když rozkošné vycházející slunce panovnickým žezlem svým je rozprášivši zpět je zatlačilo ve stíny lesní a zlatým odělo hávem starý hrad. A tam chystali dnes vše ke sňatku sličné Liboslavy.

Byla opravdu krásná, ač ruměnec byl úplně zmizel s panenských lící učiniv místo vábné, skoro průsvitné bělosti. Stála jako imposantní socha z kararského mramoru, provedená mistrovskou rukou Fidyášovou, ve své panenské komnatě v hradní věži, kde oblékali ji právě v bělostné atlasové roucho svatební.

A již přichází přísný otec, aby ji odvedl do rytířského sálu, v němž sezvaní hosté s ženichem čekali, aby odebrali se do hradní kaple na východní straně nádvoří hradního, kde vykonán měl býti posvátný obřad.

Starý rytíř spatřiv svou dceru ubledlou, jež jako zlomená lilie chýlila hlavu svou k panenským ňadrům, nemohl se odhodlati k slovu. Chvíli panovalo hluboké ticho, ticho teskné, jako hrobové v dívčí komnatě, jejíž jedním okénkem zanášel sem vlažný vánek příjemnou vůni kvetoucích růží ze zahrádky na straně západní, kdežto druhým oknem ku severu zříti bylo lesknoucí se v plném jasnu slunečním olesněné stráně Na Vransku.

Konečně otec mlčky nabídnul dceři své rámě. Zavěsila v ně pokorně jako beránek tichý, jejž vedou k oběti, třesoucí se bělostnou ruku svou.

V rytířské síni seřadili se hosté k průvodu do kaple. Leč nezdálo se, že by to šli svatebníci na oddavky mladé nevěsty, ale spíše na její pohřeb; podobala se, ubohá, krásné mrtvole.

Tiše vykonán byl obřad, tiše vrátili se novomanželé i hosté do rytířského sálu zpět, kde připravena byla stkvěla hostina. Nežli se však ještě usadili za veliké dubové stoly, vyžádala si mladičká choť od svého manžela a otce dovolení, aby mohla odebrati se na chvíli do své komnaty. Když však dlouho se nevracela, stala se celá společnost nepokojnou; každý se dotazoval po mladé paní. Manžel její šel ji vyhledat; vrátil se však ihned zvěstuje s bledým obličejem a chvějícím se hlasem, že našel komnatu práznou a okno vedoucí v údolí Pod Vranskem dokořán otevřené.

Otec velmi poděšen odebral se sám do ložnice své dcery. Byla prázna; ale na šicím stolku blíže otevřeného okna ležel otevřený list. Chopil ho třesoucími se prsty a četl:

Nejmilejší otče!

Vyplnila jsem jako poslušná dcera Vaši vůli; žíti však s nemilovaným mužem mi nelze. Buďte s Bohem ! Jenž smiluj se nade mnou i nad Vámi!

List vypadl mu z ruky, v očích se mu dělaly mžitky a najednou, jako by mu podťal nohy, skácel se bezduch na podlahu komnaty.

Bůh se nad ním smiloval; nespatřili, jak vnášeli sem právě v tom okamžiku lidé z údolí Pod Vranskem na nosítkách ze zelené chvoji – zohavenou mrtvolu Liboslavinu.

Zahrádka vedle věže spustla, ale na jejím místě postaven prý byl na památku této události kříž, jenž, když stářím sešel, byl vždy opět obnovován. –

Tento velmi smutný příběh byl na Maloskalsku vyprávěn v 19. století… Nám se zachoval díky J. Z. Prylovi, jež jej zaznamenal někdy v 80. letech 19. století…

I do učení esperanta pronikla technika
*Ankaŭ al lernado de Esperantoenpenetris techniko*

Kdo mohl vydal se na procházku do okolí, kdo nemohl, vzal hůlku a alespoň si obešel penzion. Počítám, že někdo z účastníků pošle fotografie, které přidám.