Kočička a veverka

V jednom království za devaterými horami žila kočička, která byla miláčkem samotného krále. Byla krásná. Měla sněhobílý chlupatý kožíšek a krásné zelené oči. Byla krásná, ale povahu neměla dobrou. Neměla ráda jiná zvířátka. Nevážila si jich a předváděla se před nimi, ať všichni vidí jak je krásná a vysoce postavená.
Každou noc odcházela z paláce a nikdo nevěděl kam. Kočky se snažily zjistit proč a kam chodí. Konečně jednoho odpoledne vyšla pravda najevo.
Králova kočička se procházela na dvoře zámku a zahlédla veverku, jak přeběhla přes dvůr. Naše kočička nesnášela cizince, vetřelce, rozeběhla se za veverkou. Veverka vyšplhala na strom a rozčileně se na kočičku rozkřikla: „Proč mě pronásleduješ?”
„Nezvané hosty nemám ráda,” řekla kočička a upřeně se dívala na veverku svýma zelenýma očima. „Kdybych tě chytila, mohla bych si poškodit drápky, naštěstí pro tebe, jsem vychovaná jako šlechtična, a tak nic ti neudělám.”
„Šlechticky vychovaná,” ušklíbla se veverka. „Kdybys byla tak dobře vychovaná, jak říkáš, nekočkovala by ses po nocích s kocoury v přístavu”.
„Jak to víš?” zeptala se překvapená kočička.
„Viděla jsem tě. A také jsem viděla, jaks kradla ryby, přehrabovala se v odpadcích.”
„Tiše!” mňoukla kočička a se strachem se rozhlédla. Ale už bylo pozdě. Vrabci vyslechli rozhovor a letěli novinku rozhlásit. Brzy si všechny kočky v království o tajemství královského miláčka špitaly. Jedny se tomu smály, jiné ji kritizovaly.
Když kočička viděla, že už to všichni vědí, zastyděla se. Zastyděla se tak, že úplně celá zčervenala. I oči jí zrudly. Už neměla být na co pyšná, a tak se rozhodla opustit království. Čas plynul. Král si pořídil nová zvířátka a na kočičku všichni dávno zapomněli. Kočička se ale změnila; stala se z ní milá, zdvořilá a hodná kočka, vzorná máma. I její koťata měla červená očička. Jestli někdy potkáte kočku s červenýma očima, buďte si jisti, že její předkové byli miláčky krále.

Iitu Leinonen, Itálie