Jak tak roky běží…

… uteklo jich asi dvacet od chvíle, kdy jsem se poprvé ve Skokovech objevila jako doprovod esperantisty. Nebyla jsem jediný host, esperantisté se po skupinkách rozptýlili po penzionu a nás, neesperantistů se ujal Drahoš Kočvara a vodil nás po okolí. Byli jsme ve skalách „za barákem“, v Příhrazích, na statku v Borčicích, chdili jsme do Žďáru na nákup a chodili si ke studánce na Vysoké Kolo pro dobrou vodu.

Později jsme se pokoušeli oficiálně vyhlásit Drahošovu stezku, nevyšlo to. Některé věci v našich zemích jsou složité, úřední šiml hned tak ze života lidí nezmizí.. Oblíbenou Drahošovu trasu dopoledních vycházek si však (díky Vaškovi Stibůrkovi) prošlo hezkých pár lidí.

Parta lidí, kteří se ve Skokovech scházeli, mě nadchla. Líbilo se mi, že si rozumějí, i když ne všichni jsou z Československa. Pan Vaněček vládl rukou pevnou, ale citlivě. Ačkoliv neslyšel, věděl o všem, co se kde v jeho blízkosti šustlo. Pokud myslel, že bych něco měla vědět, tak mi to ochotně přeložil. Stávalo se, že někdo občas zabruslil do politiky a ve vzduchu to zajiskřilo. Jemně připomenul, že esperanto lidi sbližuje, ne dělí, a pokud se někdo  potřebuje se pohádat, požádal ať jde třeba naproti do hospody a mezi nás ať se vrátí jako kamarád, kterého s námi spojuje jedna řeč, jedna myšlenka. Laskavostí se mu vyrovnal náš pan doktor. Na plaketě, připevněné u vchodu do penzionu, zachytit laskavý úsměv doktora Hradila výtvarník Zdeněk Myslivec.

Za dvacet let se toho hodně změnilo, lidé odcházejí a noví se sem moc nehrnou. Nevím, kdo bude tyhle řádky číst, pokud se dostanou k někomu z účastníků některého semináře, zkuste vymyslet, pro co by vám stálo za to, do Skokov  přijet.