ESPERANTO v Jablonci nad Nisou
Děda stál u okna a díval se, jak prší. Co prší, leje. Už druhý den. Už druhý den se musí obejít bez práce na zahrádce, už druhý den nemůže na delší procházku. Lehounce si povzdechl, dolil si z konvičky meltu do hrnku a šel si sednout do křesla v obyváku. Na stolku před ním leží rozevřená knížka. Knižka. Komiks: La filoj de l´ ŝtonkora homo, esperantský slovník a lupa. Při posledním setkání mu ji nabídl Josífek, prý pro chvíle, kdy nebudeš mít do čeho ruce vrazit. Už se dostal za polovinu knihy. Poslední dobou hůř vidí.
Před odchodem do důchodu si koupil starý domek s kouskem zahrady. Nějak si neuměl představit, co bude celé dlouhé dny dělat.
V té době se do Liberce z Moravy přistěhoval Miloš Hruška, aktivní esperantista, člen 1. výboru ČES. Velice čilý a kamarádský člověk. Miloval víno, zpěv (ženy nevím, byl šťastně ženatý). Pracoval jako vedoucí programového oddělení Kulturního a společenského střediska – KaSS – v Jablonci nad Nisou. Brzy kolem sebe soustředil esperantisty, jablonecké i liberecké. Každé město mělo svůj klub, ale hodně akcí pořádali společně. Jablonečtí esperantisté měli klubovnu Na Výstavišti. Kromě učení, přátelských posezení pořádali na jaře výlety do Jizerských hor, na Ještěd, do kraje Karolíny Světlé, do Českého Ráje. Výlety se časem změnily na Kilometry přátelství, později Mírové pochody a to i s mezinárodní účastí. Průvodcem byl většinou Míla Jíra, rodák ze Světlé, znalec nejen Podještědí.
Uprostřed prázdnin se v Jablonci konaly Mezinárodní výstavy skla a bižuterie, v Liberci Liberecké výstavní trhy. Poslední den na výstavě skla a bižuterie patřil esperantistům, a upřímně, ti si ho dokázali pořádně využít. V roce 1968 v městském divadle, tehdy Divadle Julia Fučíka viděli představení Manon Lescaut v esperantu (v nastudování Slezského divadla Opava). V prosinci pořádali v Jablonci Mikulášské večery, na jednom z večerů hrála mladoboleslavská country kapela Struny.
Děda se zamračil, místo čtení se dal do vzpomínání. No co, než večer půjde do klubu, určitě se ke čtení ještě dostane. Když jablonecký klub vznikal, zlákal děda pro esperanto manželku a nejmladší dceru. Dcera po pár letech odpadla, manželka, kdyby nezemřela, chodila by do klubu s ním. Na Velikonoce a Vánoce rozesílala do světa přes 60 pohlednic, vyřizovala veškerou korespondenci, vyráběla nebo kupovala dárky. Jablonec je město bižuterie a každá žena si na parádu potrpí, bylo z čeho vybírat. Pro (u nás ubytované) hosty pekla a vařila tradiční česká jídla, a to hlavní, hlídala, abych nešidil gramatiku, taktně a trpělivě opravovala chyby. Esperantista je stejný člověk jako každý jiný. Jen se možná trochu víc toulá světem, poznává jiné kraje, zvyky, lidi, a i sám sebe. Pozná se podle drobounkých paprskovitých vrásek u očí, sluníček vyrytých od úsměvu, a všude se domluví. Esperantisté se rádi sdružují. Při setkáních se vítají s úsměvem, a s úsměvem se i loučí. Ví, že při příštím setkání v rozhovoru naváží přesně v tom místě, kde dnes skončili.
Neplatí u nich heslo: Má dáti, dal. Když Josífkovi Hradilů vrátili v restituci majetek vznikl penzion Espero, a doktor tam hned pozval esperantisty, samozřejmě i jablonecké a liberecké. Nejraději by nás ubytoval a hostil zadarmo, ale jeho žena Nora věděla, že z něčeho musí žít, živit rodinu, platit daně a držela kasu pevně v rukách. Jablonečtí esperantisté měli pár dobrých přátel mezi esperantisty boleslavskými.
Když vznikl v Boleslavi Dům kultury, snažil se pod svou střechu stáhnout všechny zájmové spolky, kroužky, amatérské muzikanty, výtvarníky. Nejen z města, ale i z okolí. Svoji klubovnu tak v „kulturáku“ získali i esperantisté. Vedoucím kroužku byl s-ano Líhař. Když se z vážných rodinných důvodů funkce vedoucího kroužku vzdal, klub se odmlčel.
Na jednom jazykovém semináři ve Skokovech se MUDr. Josef Hradil domluvil s „čerstvou“ mladoboleslavskou esperantistkou – zdravotní sestřičkou Jindřiškou Drahotovou a vznikl společný esperantský kroužek Mladé Boleslavi a Mnichova Hradiště, později doplněný o jméno MUDr. Josefa Hradila. Já sám se s esperantem seznámil těsně po vojně, tehdy vycházely kursy esperanta tiskem. Při dobré vůli určitě bych z té doby v domácí knihovně našel nějaký sešit. Jak šel čas, přišly jiné starosti, politika, rodina, represe za aktivitu v politice, dlouhodobé vážné onemocnění manželky a k esperantu jsem se vrátil až v sedmdesátých letech, při odchodu do důchodu. Na starý kolena jsme se s manželkou podívali /díky pozvání/ i za hranice „všedních dnů“ – do Polska, Maďarska, Německa, Bulharska. Když je venku tak nevlídně jako dnes, zkusím si něco přečíst v esperantu, prohlédnu si pár fotografií. Vytěsním samotu nejen z místnosti a večer zajdu do klubu. Nejsem sám. S esperantem nikdy nikdo není sám.