Skokovská bába
Zcela významnou zvláštností – mezi drogeriemi jistě ojedinělou – byly dodávky pro tehdy velmi populární „Skokovskou bábu“, majitelku léčebného penzionu ve Skokovech nedaleko hradu Kosti. Nevím, kdy začala a jak svou slávu získala, ale je až neuvěřitelné, co nemocných ji vyhledávalo nejen z okolí, ale z celých Čech, ba jednotlivci až z Rakous i z pruského Slezska. Léčila různými druhy léčení – mazáním, mastmi, bosými chůzemi v rose, masážemi, proťukáváním, vodoléčbou a nevím ještě čím – a lidé se ochotně podřizovali jejím příkazům, rozumným i snad méně rozumným. Škoda, že jsem se za své praxe podrobněji nezabýval její popularitou, jen jsem se později podivil článku redaktora Sekaniny v Národní politice dávno po smrti této přírodní lékařky, která z lékařství neznala vůbec nic, jak uznaně o ní psal, jako o nějaké vědmě.
Když ve Skokovech začínala, přišla k našemu magistrovi, aby jí udělal červenou mast z tutinu, frutinu a hadího sádla, hodně čpavé, jedlové a husté mazání, pilulky pro krev a asi tři druhy míchaného koření, každé pro něco jiného. To byl základ všeho léčení. Ještě chtěla olej na proťukávání, aby vyskakovaly puchýřky. Magistr jí rád vyhověl, vše jí udělal a namíchal, ovšem podle svého, a ještě ji mnohou radou obdařil. Jen si vymínil, že olej na ťukání jí bude v menších dávkách doručován některým z jeho personálu.
Přemnoho z těchto léčivých prostředků, které tolik pomohly k její popularitě, se u nás míchalo. Docházel pro ně jeden její mlčenlivý a důvěryhodný zřízenec s nůší na zádech. Bílého mazání se vždy namíchal celý dvěstělitrový sud a dodávalo se v jedenapůllitrových láhvích. Namíchané koření se skladovalo v celých bednách, mastí se naplnilo padesát až sedmdesát kelímků po 50 gramech. Někdy se stalo, že při náhlé přepadové zdravotní kontrole (měla mnoho závistníků) celá přinesená zásilka byla vhozena do žumpy a druhého dne si zřízenec přišel s nůší pro zásilku novou. S krotonovým olejem se vždy vypravil některý z nás (byl to několikahodinový výlet), také abychom byli od ní poučeni a napomenuti, že někdy bylo v masti málo hadího sádla, někdy mnoho frutinu, a abychom si na vše dávali co největší pozor, když se jedná o tolik těžkých a vzácných pacientů. Od cesty jsme dostali pivo a jednu korunu, kterou jsme si museli vzít.
Její osobní návštěvy u našeho magistra nebyly časté. Jenom když potřebovala nějakou naléhavou radu, vcházela nenápadně domovními dveřmi a porada se odbyla v kuchyni. Aby své pacienty rozptýlila, uspořádala pro ně zájezdy po Českém ráji na chvojích ověšených žebřiňácích. Jednou nebo dvakrát za rok se ukázala i v Turnově na náměstí, kde se nechala s celou výpravou vyfotografovat. Byla malá, zavalité postavy, postavila se obyčejně vedle sedícího kočího na kozlík, aby tak celé výpravě dominovala.
Za špatného počasí hrávala se svými pacienty žulíky.
Mnoho pacientů jen docházelo. Ti s vážnějšími případy bydleli ve dvou jednopatrových domech (v jednom byl hostinec, kde se stravovali) na pokraji lesa, ale i luk, po nichž se konaly ranní procházky naboso zarosenou travou. Provoz lázní byl od jara do podzimu. V zimě nebývala majitelka penzionu vždy doma. Několik nepříjemností s léčbou a dosti časté kontrolní zdravotní prohlídky se staly příčinou různých vyšetřování a často přivedly majitelku i před soud. Když to už muselo být a pokuty nestačily, jejímu výbornému obhájci se vždy podařilo soud přesvědčit, že zimní měsíce budou pro jeho klientku nejvýhodnější k odpočinku, který ostatně po všech těch letních starostech potřebovala.
Mnoho zavinila skutečnost, že v penzionu dlouho nebyl stálý lékař. Tuto nanejvýš důležitou okolnost se naštěstí majitelce podařilo vyřešit, když svou mladou a krásnou schovanku provdala za ne už mladého lékaře. Zde by měl mít vlastně počátek jistě úspěšný, ale nikým dosud nenapsaný román. Pamětníci jistě už dávno odešli – a když se jiné lákavější náměty propadly do hlubin zapomnění, nechť tam zmizí i námět tento.
Byl jsem ve Skokovech několikrát, i v neděli odpoledne, když přicházely návštěvy k pacientům, a podivoval se tomu hemžení důvěřivců z celého širokého okolí. Byla už taková doba. Proudy procesí se tenkrát hrnuly do poutních míst, aby si odnášely útěchu a požehnání za své modlitby. Myslíval jsem, že kdyby se zde stal nějaký zázrak, nějaké to zjevení u studánky, jak to obyčejně bývalo, a k tomu se navíc přidala pověst přírodní lékařky – co by se ze Skokov stalo!
Ale i bez zázraku sem putovali lidé v nezdolné naději, že jim bude prodloužen život prostředky, jakými byly tutin, frutin s hadím sádlem a jinými podobnými medikamenty, o kterých nikdo neměl tušení, že vůbec existují a že všechny ty zázračné věci, kterými Skokovská bába uzdravovala své pacienty, byly dle uvážení našeho magistra vyrobeny a namíchány na pultech nebo na dvoře a na půdě naší drogerie.
Antonín Kubánek 1966 Náš Turnov, časopis spolku rodáků a přátel města Turnova, č. 24, rok 2002
Stará Balatice stonala, vyráželo ji, mluvila ze spaní, oči měla ve studánkách (zapadlé) a pořád byla na líkách. Ani sluneční růsa jí nepomohla. Bartošice dokrůčila jí do Sklenařic pro líky k Metelkovi, který z horských bylin uměl připravovati léčiva v celém Podkrkonoší známá. Ale ani Metelkovy líky nepomohly Balatici a vzdychala: »Jsu jako bzinka. U kata, nač se mořím?« Bartošice došlápla jí ještě až do Zátrnova, do Skokova u hradu Kosti pro líky ke skokovské bábě, která i baňky lidem sama zasekávala. Bartošici se z té cesty udělaly podlomy, pukliny kůže pod prsty u nohou. Ani skokovská bába Balatici nepomohla. Boleslav, její syn, vyhledal jí pomoc lékařskou v Brodě. — Fr. Švagerka
Pro názornou představu herbáře Skokovské báby ocitujme jeden návod. Pro zbavení se tělnatosti paní Hoppeová radila tuto odtučňovací kúru: „Do hrnce dá se 50 dlouhých hřebíků, tzv. šindeláků, a na to nalijí se 4 litry vody, v níž se rozpustí 30 g preparovaného vinného kamene. Za občasného zamíchání ponechá se vše as 2 dny stranou, načež pije se získaná tak tekutina ½ až 1 litr denně. Tělnatost zmizí a prostředek jest neškodný.“ Přes avizovanou neškodnost berme tuto metodu jako dobovou kuriozitu a čtenářům ji rozhodně nedoporučujeme používat. – Karel Čermák